Malá Strana, neobvykle prázdná ulice a překrásně dopadající sluneční světlo

 Staroměstské náměstí a spousty  barevných bublin

 Pražský hrad vyfocený z Karlova mostu se zámky, které byly do týdne sundány

Má milá Shazi a  již opadané listí. Z úžasného výletu do Ohrobce

 Pochmůrý den na Náplavce a krmení nenasytných racků

 Praha. Bez jakýchkoliv úprav. Taková jaká je, obyčejná, zamlžená smogem, ale přesto krásná

 Podzimní atmosféra ve Stromovce s milou Naty

Kesha, přísný pohled před sebe a padající stín

 Jarní paprsky dopadající na Petřínské květiny

 Zapadající slunce ve Francii

 Odpolední paprsky nad jezerem

 Květiny

 Moře, fotografie plná neustálého "vlnění"

A to by bylo vše z mých 27 okamžiků. Žádná z těchto fotografií není upravená. Každá z těchto fotografií pro mě něco znamená, nezapomenutelný okamžik, hřejivou vzpomínku..

Jaká je vaše nejoblíbenější?

Tak kde začít? Leden. Leden pro mě začal jako každý rok týdny starostí. Byly to pro mě týdny stresů z polololetních testů, neprospané noci, nervozita. Vždy si přeju, aby to už bylo všechno za mnou..

Hned v prvním týdnu pololetních testů jsem dělala zkoušky na střední školu grafickou, na fotografický obor. Jak už jistě víte z mých předchozích článků, do této školy jsem se opravdu chtěla dostat. A tak nastal 11. leden, den D. Nervózně jsem přišla v 7:30 do grafické školy, kde nám dali rozpis celého dne. Za úkol bylo fotit, kreslit, předvést svůj talent. Ze svých výsledků jsem měla dobrý pocit, opravdu. Opak byl ale pravdou, nedostala jsem se. Zřejmě tato škola ve mně talent neuviděla. Ale víte co je fajn? Šla jsem do toho s vyrovnaným přístupem, nic jsem od toho neočekávala. Možná proto jsem to přijmula tak snadno. To, že mi pár lidí řeklo, že na to nemám mě přece neodradí toho, abych přestala? Naopak! Dalo mi to jakési odhodlání, jít si za svými sny, pokračovat v tom, co mě doopravdy baví.

Tentýž týden jsem se rozhodla, že zkusím jinou střední školu, též s uměleckým zaměřením, ale v oboru mediální grafiky. Světe div se, na tuto školu mě přijali. Nechávám svému životu volný průběh. Věřím, že tak se to stát mělo a stalo se. Věřím, že vše se děje z nějakého důvodu. Tato škola je zaměřená především na práci s programy jako je photoshop, naučím se pracovat s fotografiemi, grafikou. Konečně se naplno začnu věnovat něčemu co mě baví.

Je to docela bláznivé, za posledních pět let to pro mě už bude 3. škola, kterou změním. Asi si říkáte proč nezůstanu na jediné škole, proč si vše tak komplikuji, nebo proč jsem jednoduše nezůstala na základní škole a pak se nerozhodla odejít na střední? 

Upřímně? Kdybych se mohla vrátit v čase, nic bych nezměnila. Jelikož všechny tyto školy, všichni tito lidé, které jsem za ty roky poznala, tvoří mě, toho člověka, kterým jsem dnes.

S mojí aktuální třídou už jsem přes dva a půl roku. První dva roky byly jako horská dráha, chvíli všechno bylo v pohodě, ale pak tu byla období, kdy to bylo naprosto k nevydržení. Denně jsem opočítávala minuty do konce hodiny, chtěla jsem co nejrychleji pryč. Poté, co skončilo léto 2015 se najednou vše změnilo. Naše třída se zmenšila, odešlo 8 lidí a nás zbylo 16. Musím říct, že zmenšení naší třídě neskutečně prospělo. Já jsem vždy zastánce názoru, čím méně lidí, tím "lehčí" je na něčem se shodnout. A tak jsem v září nastoupila do školy a sedla si s Honzou,  s mým nejlepším kamarádem a spolusedícím v jednom. Opravdu bych každému přála kamaráda jako je on, za celý tento půlrok jsem měla šanci ho poznat mnohem blíž a nestačím se divit, jak moc jsme si oba podobní.  Nepamatuju si den, kdy bych se alespoň jednou nezasmála a za to mu patří jedno velké díky. Občas mě sice udivoval jak moc dokáže být padlý na hlavu, ale myslím, že to i já, hehe.

Následující týden pro mě bude poslední, poslední týden s mojí třídou. Jsem z toho smutná, ale tak, život jde dál a lidé s nimi. S lidmi které mám ráda se přece mohu vídat i bez školy.