Většina youtuberů, bloggerů, instagrammerů a já nevím kdo všechno obvykle zrekapituluje svůj rok ještě v daném roce. Avšak to bych nebyla já, kdybych to neudělala až o týden později. Ptáte se proč? Protože jsem svůj drahocenný čas o novém roce věnovala svým nejbližším a tak na psaní jednoduše nezbyl čas. Tímto se nechci vůbec ospravedlňovat, jelikož se za bloggerku vlastně vůbec nepovažuji a nejspíš jí ani nikdy nebudu. Jak už jsem kdysi zmiňovala, píšu hlavně tehdy, když mám čas a náladu. Přijde mi zbytečné, jako robot z povinnosti, něco psát, když z toho nakonec vznikne něco, co se mi nebude líbit. Pokaždé, když se odhodlám něco napsat, chci mít dobrý pocit z toho, že jsem to psala s radostí. Že jsem vytvořila něco, co má ( alespoň trochu) hlavu a patu.
____
Nicméně k roku 2016.
Kdybych tento rok měla k něčemu měla přirovnat, tak to rozhodně bude horská dráha (klišé, já vím), ale život jako takový je nekonečná směsice šťastných a smutných chvil, které se proplétají, navazují na sebe a neustále se střídají.
V tomto roce jsem si uvědomila spoustu věcí. Už od začátku, kdy jsem na měsíc přestoupila na střední školu, z které jsem vzápětí utekla, jsem pochopila jednu věc a tou je, že si musím více vážit toho, co mám. Bylo to pro mě něco jako nakopnutí do zad, jakési probuzení. Začalo mi docházet, že jsem spokojená s tím, co už mám. Že jsem opravdu šťastná za lidi, kteří mě obklopují. To, že mě berou takovou jaká jsem a nesoudí mě za to. Že do školy chodím ráda i přes předměty, které v lásce nemám. Že na kolektivu opravdu záleží, protože lidé, s kterými trávím půlku svých dnů tvoří mě a já je, je to vzájemné.
Byl to pro mě rok plný uvědomování si. Začala jsem být více pozitivní a vděčná. Hodně jsem se zaměřila na maličkosti všedních dnů, které mě posouvaly každým krokem vpřed. Každý večer jsem děkovala Onému nahoře za svůj život, za všechno, co mám. Za své zdraví, za své blízké a za střechu nad hlavou. Více mi začalo docházet, že všechno, co považujeme za samozřejmost zdaleka samozřejmostí není. I to, že tu právě mám možnost psát, dělit se o své myšlenky bych nemohla, nemít počítače, internetu, elektřiny, peněz,..
Ujasnila jsem si priority a následně je přehodnotila. Více jsem se začala věnovat Józe, což je pro mě něco jako způsob odpočinku, cvičení a zároveň naprosté odreagování od všedních starostí. Po józe se vždy cítím odpočatá, plná nová energie a zas o něco šťastnější. V každém dni si snažím vydělit chvíli pro sebe, ať už si kreslím zpívám nebo čtu. Dělám jednodušše činnost, která mě baví. Samozřejmě, že se musím věnovat škole, což nadále dělám, ale je dobré si uvědomit, že známky nejsou všechno.
Pozitivita se stala neodlučitelnou součástí mého života. Více jsem se začala usmívat a radovat se. Řekla jsem si, že nemá smysl být nešťastná a zamračená, když můžu být naopak šťastná a plná radosti, o kterou se následovně mohu dělit s ostatními. Občas jsem jela v MHD a usmívala se, jentak, bez důvodu. Nemusela jsem mít příčinu, stačilo se zamyslet nade vším, za co jsem vděčná nebo si jednoduše vzpomenout na to, co vě mně úsměv vyvolalo. Většina lidí mi sice úsměv neoplatila, ale někomu jsem zlepšila den a sobě zároveň také.
I tento rok jsem se utvrdila v hesle: vždy spoléhej pouze sám na sebe. Aneb i tento rok jsem se přesvědčila, že i ti nejbližší lidé se ze dne na den mohou stát pouhými neznámými a vy je naprosto přestanete poznávat. Ale život jde dál a lidé s ním a já věřím, že je to osud. Naše cesty se sice rozdělily, ale jsem ráda za to, že mi přinesli hezké, ale i nešťastné okamžiky. Všichni tito lidé, dnes již neznámí, tvoří člověka, kterým jsem dnes.
V tomto roce sice spoustu lidí odešlo, ale zase jich i dost přišlo a za ně jsem více než vděčná. Některé z nich snad přinesl osud či pouhá náhoda, ale všichni tito lidé, mí blízcí jsou mé všechno a já jim za to děkuji a doufám, že tu pro mě budou co nejdéle. Ale to už opět ponechávám onému osudu, jak se má stát, stane se.
__
mimo myšlenky:
Rok 2016 však nebyl jen o změnách vnitřních.
V létě jsem se ostříhala. Ač už to může vyznít absurdně a naprosto nudně, pro mě jsou vlasy součástí mé osoby, něco, co vytváří první dojem. Dívka s nespoutanými vlasy do všech stran. Po tolika letech jsem si však řekla, že by to chtělo něco nového, nějakou změnu, protože změny já miluju. A tak jsem se v červenci stala o slušných 20cm lehčí a mé vlasy o trochu barevnější, protože mi můj skvělý kadeřník navrhl, že by mi mohl udělat ombré. Neváhala jsem a šla do toho. Změny nelituju a upřímně, to léto bylo tak osvobozující! Nebylo mi takové horko a tak lehce se mi vlasy česaly. Dnes mi již vlasy dost narostly, ale přemýšlím, že v létě se opět půjdu ostříhat, protože se mi to opravdu zalíbilo.
Přestěhovala jsem se. I to pro mě byla jedna z velkých změn, zvykat si opět na něco zcela nového, zažit Prahu z jiného úhlu. Bydlení na kraji Prahy s sebou přineslo spoustu krásných věcí, jakožto přírodu, vlastní balkónek, (který naprosto miluju a těším se na jaro, kdy na něm opět budu vysedávat a pozorovat okolní krajinu), klid a naprosté ticho. Jestli v centru něco nezažijete, tak ten neskutečný mír, který tu panuje a proto se sem tak ráda každý den vracím. Samozřejmě jsou tu i ty negativa jako dojíždění a méně prostoru, ale to jsou pouhé malichernosti. I za to jsem vděčná.
Rok 2016 aka rok plný skvělé hudby (!) Možná je to jen pocit, nebo to, že mám spotify už zaplacené přes rok, ale objevila jsem tolik skvělých interpretů a písniček! Vlastně mi přijde, že jsem ani nestihla všechno vnímat, jak hodně jich bylo. Mezi mé nejoblíbenější objevy patří například Islandská skupina Kaleo, kterou jsem si naprosto zamilovala. Dále například britská kapela Amber Run, kterou jsem si tak moc oblíbila. Dále teď již velmi známý The Weeknd, jehož album Starboy tak ráda poslouchám. A nakonec bych ještě zmínila milovaného Toma Odella a Eda Sheerana, kteří jsou mou srdeční záležitostí každý rok.
První rok mezi dospělými. Po tolika měsících mohu říct, že se pro mě v roce 2016 nic nezměnilo. Snad jen to, že mi spousta lidí typuje méně, než mi doopravdy je, což je celkem ironické. Mohu volit, vdát se nebo jít do vězení. Nic v toho však v bližší době neplánuji a tak jde o pouhou formalitu.
___
a předsevzetí na závěr:
Předsevzetí se stala jakýmsi klišé celé společnosti, ale stejně si nějaké to predsevzetí do Nového Roku dávám.
Jelikož se maturita blíží, řekla jsem si, že tento rok se chci pořádně naučit německy. Ač už to zní jako sebemenší ironie nebo paradox. Já, student česko-německého gymnázia se chci naučit německy. Má škola je fajn, mám ji ráda. Problém nastal tehdy, kdy jsem na toto gymnázium před čtyřmi lety přestoupila a neuměla ani pozdravit. A tak mi dodnes chybí nespočet základů, které mi nedávají možnost se rozmluvit a doopravdy tento jazyk ovládnout. A tak jsem se to rozhodla změnit. Co si budeme povídat, minulé roky jsem na to docela kašlala, ale nikdy není pozdě na to začít.
Více sportovat. Jóga je sice skvělá, ale není to úplně pohybový sport. Koncem minulého roku jsem začala běhat, ale díky tmě a sibiřským mrazům venku jsem to dost rychle vzdala. Avšak tento rok se chci více hýbat a to také udělám. Výhoda tvrdohlavého člověka je to, že když si něco umane, udělá to.
Více tvořit, číst, psát, rozvíjet se. Věnovat více času tomu, co mě baví a naplňuje. Poznávat nové lidi a jejich příběhy. Více se smát, protože smích prodlužuje život a se smíchem je život prostě lepší.
____
A nakonec pár bodů, které nejsou předsevzetí než-li to, v čem chci nadále pokračovat.
- Udržet si pozitivní přístup k životu
- Nenechat se ničím ani nikým rozhodit
- Být sama sebou a nenechat se definovat společností
- Být šťastná, navzdory všemu
_____
A tak bych vám na závěr chtěla popřát jen to nejlepší do Nového Roku 2017.
Ať je tím nejlepším rokem pro každého z Nás
