Co se událo | Podzim

středa, listopadu 30, 2016 Anna Velát 2 Comments


Už je to nějaký měsíc, co jsem nenapsala článek o jakémsi "shrnutí" mého života. Dříve jsem psala vše, co se mi událo za poslední měsíc. Řekla jsem si však, že tentokrát to pojmu jako celé období, tedy období podzimu.

Abych začala.


Září

Září byl jeden velký návrat do reality. Vracení se zpátky do školy, vžití se do každodenního stereotypu. Dny se opět začaly podobat navzájem a víkendy se staly mou záchranou od únavné všednosti.
Začala jsem "načisto", řekla jsem si, že tento rok už na svém přístupu zapracuji. Budu se více učit, věnovat svou energii a čas škole, ale nebudu zapomínat i na činnosti, které mě baví. I tento rok jsem se zapsala na jógu, kterou mám tak moc ráda a která mi pomáhá po fyzické i psychické stránce.

A asi nejdůležitější věcí, která se uskutečnila v září byla, že jsem se přestěhovala. Přímo ze srdce Prahy jsem odjela na kraj, dál od ruchu velkoměsta. Přesně 1. září jsme s mamkou dovezly poslední krabice a konečně si pořádně oddechly. Řeknu vám, stěhování není nic příjemného, je to opravdu fyzicky náročné a já jsem jenom ráda, že už je to za námi.

První zářijové ráno, výhled z mého balkónku


Jelikož jsem byla opravdu zvědavá na místní přírodu, vyrazila jsem již po pár dnech objevovat. Byla jsem opravdu nadšená, jelikož jsem zjistila, že máme hned vedle sebe přírodní lesopark Prokopské a Dalejské údolí. Přírodu máme krásnou i v Praze, o tom není pochyb.







______

Jedna z nejdůležitějších událostí každého člověka, v jeho životě, je dovršení osmnáctého roku života. A tak jsem 23.9 oslavila své osmnáctiny. Nemyslete si, nebyla to žádná velká "párty", protože na to já jednoduše nejsem, spíš naopak. Byla jsem ráda, že jsem si s mými nejmilejšími sedla do kavárny na kousek dortu s čajem. Nepotřebuji toho moc ke spokojenosti, já se totiž raduji z maličkostí. A vlastně přítomnost nejbližších lidí je pro mě tím největším darem.
A kdybyste se ptali, co jsem si to vlastně přála? Nic víc, než být šťastná, mít své blízké po boku, být zdravá a jednou dělat v životě to, co mě bude naplňovat. Má nejmilejší mamka mi však navíc k narozeninám darovala batoh a botky, o kterých jsem tak dlouho snila a tak jsem měla o dva parťáky na výlety navíc. Byla jsem štěstím bez sebe.
 Fotografie ze dne mých narozenin, buket květin v mé oblíbeném bistru Proti Proudu
 Sladkých 18
Mí věrní parťáci do každého dobrodružství

Nemohla bych však zapomenout na mou nejmilejší kamarádku Anit, která za mnou přijela až z Pardubic, a tak jsme mé narozeniny oslavily ještě jednou. Zašly jsme do skvělé kavárny, prošly se Prahou a nakonec jsme skončily opět v kavárně, avšak ne v ledajaké kavárně, zašly jsme do divadelní kavárny, kde čirou náhodou seděl sám Karel Roden. Nevím, zda-li vám toto jméno něco říká, ale i já, neznalec českých herců, tohoto velice příjemného pána znám. Hrál totiž nespočetkrát i v zahraničních filmech a proto je znám i za oceánem. Byla to docela náhoda, protože v této kavárně visela jeho fotografie, o které jsme s Anit hovořily. Poté jsme se otočily a spatřily jsme, že si u malého stolku s novinami v ruce, vychutnává svojí odpolední kávu sám pan Roden. Docela mě to rozesmálo a zároveň to pro mě i Anit byl zážitek. Jen přece nepotkáváme herce každý den.
 Má nejmilejší Anit

 Divadelní kavárna

_____

 A ptáte se, jaké jsem zažívala pocity jako "plnoletá"? Mohu říct, že vlastně skoro žádné. Pro mě to byla pouhá formalita, navíc nic se pro mě v podstatě nezměnilo. Jsem teď pouze plně trestně zodpovědná, mohu se vdát a jít volit (!) Z toho jediného jsem byla opravdu nadšená, asi jsem se začala cítit více seriózně. Ale jinak? Mohu si jít koupit alkohol, či cigarety. Ale jelikož mě nezajímá ani jedno z toho, je mi to vlastně úplně jedno.
Co bylo ale na vstupu do dospělosti asi nejlepší, tak je to změna příjmení. Vzala jsem si mámino příjmení, (jejího nového manžela), a nemohla jsem být šťastnější. Jakožto pražačka, která se tady narodila a žije tady, bylo pro mě dost obtížné každému vysvětlovat, proč mám tak zvláštní příjmení, které pomalu nejde ani vyslovit, natož napsat. A tak jsem přišla na úřad, podala žádost a již za měsíc jsem dostala nový pas a občanský průkaz. Tato změna mě posunula opět o něco dál, uzavřela jednu z mých životních kapitol a já se mohla hnout z místa, za což jsem moc vděčná.

__________

Říjen

Říjen byl ve znamení nekonečného učení a testů, vlastně taková podzimní klasika. Dny se táhly čím dál víc a slunko zapadalo dříve každým dnem. Barevné listí pomalu opadávalo a dny se krátily. 

Jeden ze dnů, na který velice ráda vzpomínám, byl den v Jihočeské přírodě. Byli jsme na návštěvě u rodiny máminého manžela a já si řekla, že vyrazím na procházku do místních lesů. Doteď  na tento den vzpomínám s úsměvem na tváři. Byl teplé podzimní ráno a tak jsem vyrazila ve pouhém svetru a teplácích a bylo mi jednoduše krásně. Často jsem se v lese zastavovala a rozhlížela se kolem sebe, kochala se krásou přírody. Přemýšlela jsem, jak něco tak úžasného může existovat a jak si to my, malincí lidé vůbec zasloužíme. Ve vzduchu byl cítit ten nádherně čerstvý vdzuch stromů a ptáčci štěbetaly. Cítila jsem se jako v pohádce.


 Nepopsatelné kouzlo jihočeských lesů


 Dívka s kapradinou


_____


Mezi další skvělé dny, na které tak ráda vzpomínám, patří den strávený v Botanické zahradě. S mojí kamarádkou Baru jsme se vydaly na každoroční výstavu dýní a nestačily jsme se divit, kolik dýní těch nejrůznějších tvarů a rozmanitých barev jsme viděly. 




 V zahradě jsme dokonce našly pár hub a udělaly si zde krásné podzimní odpoledne


__________

 Listopad

Řekla bych, že listopad je pro mě každý rok jakési období zlomu. Vždy nastávají ty nejrůznější těžkosti a zkoužky, ať už ve škole, či osobním životě. Naštěstí, tento rok byl na mě listopad velmi milosrdný, avšak i tentokrát jsem se neobešla bez angíny. Už raději nepočítám, kolikrát jsem ji měla, občas je lepší něvědět. Myslím si, že to bylo tím, že jsem se příliš stresovala věcmi, které za to nestojí. A tím myslím školu. On se svět nezblázní, když budu mít nějakou trojku, "nedej bože" čtyřku. Samozřejmě, že je hezké mít dobré známky, ale co si budeme povídat, dobré známky ve škole neznamenají, že jste lepší v reálném životě. A tak jsem si po své několikáté nemoci ujasnila priority a řekla si, opravdu mi stojí za to být pokaždé nemocná? Ne. Možná, že mé vysvědčení nebude výstavní, ale budu vědět, že jsem vyložila veškerá svá úsilí a víc toho jednoduše udělat nemohu.

S podzimem se loučím nerada, protože miluju podzimní listí, dny zalité hřejivým slunce, svetry a podzimní kabátky. Sama jsem dítě podzimu a vždy to bude jedno z mých nejoblíbenějších období. Ale tak, život jde dál, období se neustále střídají a opakují. A vlastně si myslím, že čas uteče tak rychle, že se nestačím ani rozloučit a podzim bude opět tady. Občas mě až děsí, jak rychle čas utíká. Také mi přijde, že čím starší jsem, tím rychleji samotný čas běží. Včera mi bylo 12 a dnes už je mi 18, jsem dospělá. Občas jen doufám, abych nepromrhala život čekáním a nakonec zapomněla žít. A tak se snažím žít naplno v přítomnosti. Žít, ne jenom přežívat. Avšak je to s velkým množstvím povinností a školou těžké. Přesto si myslím, že to docela zvládám. Samozřejmě, že nechci žít jenom z představ víkendů, snažím se i ve všedních dnech nacházet maličkosti, které mě činí šťastnou, ale buďme upřímní, není nic lepšího, než dělat neustále to, co nás baví. A tak se těším na budoucnost, ale nepřestávám zapomínat na přítomnost, ta je totiž velice důležitá. Každou minutou se z ní stává neopakovatelná minulost..

____

A na závěr bych se s vámi chtěla podělit o několik fotografií, které pro mě vyfotily mé dvě nejmilejší kamarádky (dvojčata), s kterými už se známe sedmým rokem a já jsem za ně neskutečně vděčná.
S holkami jsme se domluvily, že si pronajmeme studium se světly a nejrůznějšími pomůckami k focení a vydaly se fotit. Pro mě i holky to byla první velká zkušenost s focením ve studiu, ale řeknu vám, neskutečně jsme si to užily. A práce se světly nebyla vůbec tak těžká, jak jsem si představovala, vlastně jsem si všechno dost rychle osvojila.
Výsledkem bylo nespočet skvělých fotografií, spousta smíchu a zážitků k tomu. A já jsem přesně za takové vzpomínky velmi vděčná. 








PS: Děkuju za fotky Anet a Naty!


A to by bylo vše  z mého podzimního článku, v blízké době plánuji napsat o své návštěvě Amsterdamu, oblíbených knihách a také třeba něco Vánocích.

Mějtě krásný zbytek posledního listopadového dne

2 komentářů:

Je s námi konec? | Before the Flood

sobota, listopadu 05, 2016 Anna Velát 0 Comments


Je sobotní ráno a já přemýšlím, že si pustím film, na který již pár dnů myslím. A tak usedám s hrnkem čaje ke stolu a pouštím film/dokument Before the Flood. .

Již po prvních minutách tohoto filmu (chcete-li dokumentu) jsem začala úsilovně přemýšlet. A přemýšlela jsem především nad tím, jak je možné, že je 21. století, moderní doba, by si každý řekl. Ale při tom se chováme, jako bychom vůbec o ničem nevěděli. Politici přivírají oči a každého ujišťují, že se nic neděje. Je však tomu tak? Odpověď je více než jásná, není.
Ve světě umírá tisíce druhů rostlin, zvířat a nemluvě o ledovcích, které denodenně tají. A co třeba korálové útesy? Ty, které pro nás vytváří možný život na zemi, stejně jako jsou pralesy, lesy a samotné stromy.

Abych byla upřímná, náš svět mě často tak neskutečně vytáčí, tedy samotné chování lidí. Čím starší jsem, tím častěji o světě a lidech přemýšlím. Copak nenasytným společnostem nedochází, že penězi se dýchat nedá? Že peníze nejsou zdaleka všechno?

O všem se donekonečna jenom mluví, ale nikdo nekoná žádné činy. Já osobně se snažím pomáhat tomuto světu, jak můžu. Třídím odpad, šetřím světlo, neplýtvám vodou. Hodně si lidí však bohužel myslí, že zrovna oni ničím nepomohou. Spousta z nich si však neuvědomuje, že každičký člověk, každá lidská bytost tvoří jeden celek. Ano, my malincí lidé, tvoříme všech  těchto sedm miliard. A myslím si, že když se každý zapojí, výsledek bude viditelný. Nevím však, jak více lidi okolo sebe přesvědčovat. Jsem však ale ráda, že se alespoň Evropa snaží nějakými malými krůčky pomoci.

Například větrné mlýny a solární panely jsou jedny z vynálezů, které jsou dle mého hlediska skvělým zdrojem energie a taktéž přiměřené z hlediska přírody. Ráda vzpomínám, jak jsem navštívila Dánsko, kde více než půl miliónu lidí jezdí denně na kole, zatímco v Čechách na rodinu vychází průmerně tři auta. Dánsko je pro mě vlastně země, která by dle mého hlediska mohla posloužit jako inspirace ostatním zemím. Líbí se mi, jak je ekologie součástí jejich životů.

Většina světadílů, zemí, jakožto Amerika, Čína, Indie nedělají skoro vůbec nic. Mrzí mne, že se lidé vůbec nezamýšlí, jak svým chováním ovlivní další generace a vývoj na zemi. Za poslední staletí se teplota celé země zvýšila skoro o celý 1 stupeň celsia. Ano, nezní to nijak drasticky, ale na naší přírodu, faunu a flóru, to má obrovský dopad. Jak už jsem sama kdysi ve svém článku o USA psala, lidé tam neskutečně plýtvají a to se vším. Když si vzpomenu, že měli zaplá všechna světla v bytě, místo talířů používali plastové, které hodili do jedné společné popelnice. Je jim jedno co se bude dít dál. Možná je to taky tím, že jejich výchova se liší od té naší, my jen přece (nebo alespoň já), jsme vyrůstali v tom, že životní prostředí je důležité, ekologie je důležitá. Že všechno, co produkují lesy je důležité k samotnému životu všech, včetně samotných lidí a živých bytostí. Jsem si jista, že všichni lidé to v těchto zemích to tak nemají, ale většina často mluví za vše.


V samotném filmu jsou představeny problémy naší doby. Spalování fosilních paliv, kácení lesů, tání ledovců a postavení světa vůči tomu. Filmem provází herec a ekolog Leonardo DiCaprio, který se touto tématikou zabýval již od svého raného dětství. Ve filmu popisuje své myšlenky a poukazuje na obraz, který ho inspiroval o světě přemýšlet. Ukazuje krásy světa a to, co se s nimi děje. Navštěvuje místa, kde kdysi byly lesy a dnes z nich nezbylo nic. Vypráví, lidé vyvraždili nespočet druhů zvířat a rostlin. Putuje světem a mluví s ekology, vysoce postavenými lidmi jako je papež František nebo hlavní představitel organizace spojených národů Panem Ki-Munem.

Nevím, co více bych k tomuto tématu mohla dodat. Možná jen to, že lidé s tím začnou něco dělat, až už bude příliš pozdě. Svět potřebuje změnu a to ne jentak nějakou. Potřebuje lidi, kteří budou přemýšlet o tom, jaký dopad způsobíme na tento svět. Co všechno tyto změny způsobí nám lidem a zvířatům, rostlinám a oceánům. Psát a mluvit je sice skvělé, ale nejdůležitější je konat. A to nastane, až si každý z nás uvědomí i svůj vlastí dopad a možnosti, jak pomoci naší planetě Zemi.

 Pokud vás téma ekologie, globální oteplování či jednoduše můj článek zaujal, určitě se na tento film podívejte. Zde dávám anglický odkaz na film:


-

Mějte krásný den, buďte ohleduplní vůči přírodě, dělejte vše, co je ve vašich silách.
Nezapomínejte, že každý z nás tvoří jeden celek. Každá maličkost se počítá




0 komentářů: