Chvíle osamělosti aneb myšlenky posledních (tý)dnů

sobota, října 08, 2016 Anna Velát 6 Comments


Určitě to znáte, je sobotní večer a v pozadí doznívá vaše oblíbená hudba. Přemýšlíte o všem možném i nemožném. A při tom úsilovném přemýšlení vám dochází, jak vám tu chybí někdo, kdo by vás vyslechl, porozuměl vám. Schází vám vaše spřízněná duše.
Nevím sice, jestli to cítí stejně zrovna ten někdo, kdo právě čte tento článek, ale já to tak cítím. Ať už se snažím být sebevíc samostatná, nezávislá a nepřemýšlet o vztazích a lásce, jsem taky jenom člověk. Je to příroda. Každý z nás potřebuje lásku, ať už to přiznat chce nebo ne. I mě popadají chvíle smutku a samoty. Člověk se nemůže pořád jenom radovat a být neustále šťastný. Samozřejmě je důležité umět si udržet pozitivní přístup k životu, ale chvíle samoty, prázdna už k tomu jednoduše patří. Je však důležité nezůstávat v tomto prázdnu příliš dlouho, je důležité umět přijmout věci takové jaké jsou a umět se postavit na nohy. Jít dál.

Vlastně ani nevím, kam tímto krátkým článkem směřuji, ale jsou to jakési vnitřní pocity a myšlenky, které mě provází poslední měsíce poměrně často a mám chuť je ze sebe dostat ven. 

V hlavě mi neustále zní několik otázek: A co když zítřek bude můj poslední den? Stihla jsem vůbec prožít svůj život tak, jak jsem chtěla? Dokázala jsem vůbec něco?..

V mé hlavě je jakási bouře pocitů a těchto nezodpovězených otázek. V těchto osamělých večerech si říkám, jak je možné, že někdo v mém věku už svou spřízněnou duši našel a já ne? Je chyba ve mně nebo v ostatních? Jsem já ta zvláštní, nebo jsou ostatní moc obyčejní? Sama sebe následovně konejším, mám přece dost času, celý život mám před sebou, ale.. Pak jsou tu opět ta zamyšlení, no a kdyby můj zítřejší den byl tím posledním, dochází mi, že jsem vlastně nikdy nepoznala svou lásku. Člověka, který by chtěl vědět, jak mi zrovna je. O čem přemýšlím a sním. Měl mě rád takovou, jaká opravdu jsem. Svá, lehce přaštěná a se spravnými lidmi upovídaná. Stydlivá a zároveň smělá. Tvořivá, ale nelogická, jednoduše "já".

Je mi 18 let, ale přijde mi, že jsem tomuto světu nepřinesla v podstatě nic prospěšného. Stále chodím do školy, dělám ty samé věci a všechno se to jenom opakuje. Stereotyp. Jediný čas, kdy doopravdy žiju, jsou víkendy.
Na druhou stranu, život mám před sebou, že (?) Nikdo mi však nezaručil, že zrovna zítřek nebude mým posledním. A to mě navádí k tomu, že bych nejraději žila každý den, jakoby to byl můj poslední. Říká se to snadno, ale koná o mnohem hůř. Nemůžu přece jentak odejít ze školy a začít se toulat po světě. A tak se vracím k tomu, že nejdříve musím dostudovat, a až teprve potom začít doopravdy "žít".

Mluví ze mě mé nitro. Pocity, o kterých obvykle nemluvím a tak o nich alespoň píšu. Myslím si však, že v tom určitě nejsem sama. Znám spoustu skvělých lidí, kteří jsou na tom podobně jako já. Věřím však, že se každý z nás dočká. Možná né dnes ani zítra, možná ne za měsíc, rok ani dva. Ale jednou. Jednou ano. 

Každý z nás bude jednou doopravdy z celého srdce šťastný. S člověkem, kterého miluje a on mu bude lásku opětovat. Ať už jsem naivní či věřím ve šťastné konce, nevzdávám se. A věřím, že vše řídí osud. Život je jedna velká shoda náhod, která vytváří tyto nezapomenutelné okamžiky, které jednou budeme sdílet s milovaným člověkem. 
Těším se. Opravdu ano. Až se jednou budu s radostí probouzet vedle oného člověka a dělat práci, která mě z celého srdce naplňuje a konečně budu moct objevovat svět. Začnu doopravdy žít,

budu nejšťastnějším člověkem


6 komentářů:

  1. To je tak krásný <3 V poslední době mám (co se týče tohohle tématu) v hlavě docela blázinec, neuspořádané myšlenky nebo jak to říct. Zníš to, ne? Jedna myšlenka přes druhou, jedna emoce se kříží s tou další...A teď, když jsi to napsala, tak jsem se v mnoha větách fakt našla :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji!<3 a ano, přesně vím o čem mluvíš. Myslím, že u každého z nás, jednou za čas nastává chvíle, kdy nevíme co a jak. Zmatek v mysli..:)

      Vymazat
  2. Aničko, ty jsi tak neobyčejná a úžasná osoba. Na mě tento problém dopadá v listopadu, nevím proč. Je to každoročně a pokládám si stejné otázky jako ty (Kromě mé spřízněné duše). Začne mě mrzet proč se o víkendu dívám sama na film? Proč tu není někdo semnou? A ke konci jsou tu narozeniny, které tuhle zamračenou oblohu - tím myslím mé myšlenky odvanou pryč a je tu Prosinec, který miluju. Bude krásně, dělej co tě baví<3
    S láskou a empatií Cup of flowers, ale ty mě budeš znát pod jménem Čajový Pytlík :)
    https://prosty-cajovnik.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach, ty jsi tak milá duše, děkuji ti!<3 A děkuji za krásná slova, naprosto ti rozumím a slouhlasím s tebou.. Bude líp! A určitě jednou najdeme toho někoho, s kým se o těch osamělých večerech budeme podílet o film . :)
      Ps: určitě se podívám na tvůj blog!

      Vymazat
  3. Drahá Aničko, tento článek mi mluví z duše! Já velkou lásku zažila, jak nečekaně přišla, tak nečekaně po osmi měsících odešla. Myšlenky na něj umocňují moji samotu a uvádí mi ještě do větší hloubky smutku, že mi schází moje polovička, která byla stejná, abychom si rozuměli, ale zároveň rozdílná, abychom se mohli doplňovat.
    Jsem nešťastná, ale snaha jít dál překonat to, vrátit se do normálu je stále ubíjena tužbou o velkolepý návrat.
    P.S. chtěla jsem ti napsat mail, jsi my sympatická a s hodně názory se s tebou shoduji, ale nikde jsem nenašla adresu.
    Terka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Teri, děkuji ti za krásná slova a za to, že ses podělila i se svým příběhem. Věřím však, že obě narazíme na toho daného člověka, který tu bude pro nás. Možná né dnes ani zítra, ale jednou určitě ano.

      Můj email je: cranberrryann@gmail.com , klidně mi napiš pokud budeš chtít :)

      Vymazat