Únor plný změn, nová poznání a mnoho jiného

neděle, února 28, 2016 Anna Velát 17 Comments



Už podle názvu tohoto článku můžete tušit, že měsíc únor pro mě byl jedním slovem změna. Stalo se toho tolik, že nevím, kde začít. .

Asi bych začala tím, že jsem přestoupila z gymnázia na střední školu. Bylo opravdu těžké opustit lidi, kteří mi už natolik přirostli k srdci.
Můj poslední den na mé škole probíhal jako každý jiný, ale s rozdílem, že byl tím posledním. Naposledy jse prošla školní brankou, naposledy jsem se pozdravila s učiteli, naposledy, co jsem seděla vedle svého nejlepšího kamaráda. Při rozdávání vysvědčení mi začalo docházet, jak moc mi na těchto lidech záleží. Po tváři mi začaly stékat slzy dojetí, smutku i radosti. Došlo mi, jak moc si vážím naší třídní učitelky, která je ten nejmilejší člověk a učitel v jedné osobě, co jsem za ta léta strávené v škole poznala. Mí spolužáci, lidé, kteří mě dokázali naštvat a hned na to rozesmát. Moc mi to všechno chybí. Ale tak život jde dál, je na čase se hnout z místa. S nejbližšími lidmi se mohu vídat i mimo školu!


loučení s mými nejmilejšími 







________________



První únorový víkend jsme se s mamkou a jejími kamarádkami rozhodly, že je na čase si odpočinout, utéct z Prahy a dennímu stereotypu. A tak jsme brzy ráno vydaly do Rakouska, do lázní v malém městečku Bad Füssing. V lázních jsme byly po celý víkend.  Já osobně jsem víkend pojala jako naprosté vypnutí. Vypla jsem veškeré sociální sítě, užívala jsem si klid, ticho, přírodu a samotné horké termály, které byly opravdu skvělé. Po spoustě strávených hodinách odpočinku jsme se vydaly na procházku okolí . 
Procházka byla opravdu kouzelná. Šly jsme zamlženou krajinou a vše kolem bylo jedno velké neznámo. Nikdy v životě jsem podobnou mlhu nezažila. Pří procházce jsme zašly k přírodní rezervaci jelenů a laní, kde jsem poprvé v životě krmila samotné laně, což byl doopravdy nepopsatelný zážitek

Kouzelná zamlžená krajina a pasoucí se laňě
Překrásný jelen



Cesty do neznámých končin



 Jako v pohádce

________________

První školní týden jsem nastoupila na střední školu. Avšak už první den mi nebylo nejlépe. Šíleně mě bolela hlava, škrábalo v krku a bylo mi nevolno. A tak jsem hned první den po několika hodinách odešla domů (asi ne nejlepší dojem na nové škole, ehm). Svůj týden jsem strávila ve společnosti litrů čaje a vitamínů, zachumlaná v peřině a v přítomnosti knih. Samozřejmě co by to bylo nemoc bez koukání se na Harryho Pottera a Narnii, což je u mě již jakousi tradicí, hehe.
________________

A tak přišel druhý týden školy, tedy pro mě v podstatě první. Začala jsem pociťovat spousty pozitvních, ale i negativních rozdílů mezi střední školou a gymnáziem.

Učivo
Pro mne jakožto příchozího studenta z gymnázia jsem zjistila, že jsem ve spoustě předmětech napřed. Najednou mi došlo, že například matika už pro mě nebude takovým problémem jako dříve. Avšak spoustu předmětů, jakožto Technologie, Ekonomie a Management, Marketing a Reklama, Praxe, jsem jednoduše neměla, proto to pro mě bylo něco úplně nového. Největším oříškem je pro mě nejspíš praxe, jelikož jsem nikdy v životě s programy jako je Adobe Photoshop, Illustrator či InDesign nepracovala. Zatím mám rozpracovaný časopis, za který později dostanu známku k doklasifikaci (z předmětů, které jsem na škole neměla musím mít totiž alespoň jednu známku). Mohu říct, že je to pro mě težší, ale myslím, že se do toho brzy dostanu.

Přístup k učivu
Samozřejmě záleží na jedinci, ale lidé na střední škole (NE VŠICHNI!) to berou volnějším způsobem, zatímco gympláci prostě nemají na vybranou. Pamatuji si, jak jsem se denně musela na něco neustále učit, teď tomu (prozatím?) tak není a jsem za to ráda. Mám více volného času na sebe a na věci, které mě baví. Na gymplu skoro neexistoval jediný den, kdy by se nezkoušelo nebo se nepsal jediný test, střední škola mi v tomto ohledu přijde rozhodně klidnější.

Lidé, učitelé, žáci
Samozřejmě i toto téma záleží na daném pohledu člověka a jeho zkušenostech. Avšak z mého úhlu pohledu učitelé na gymnáziích více dbají na to, abyste se něco naučili, zatímco střední škola je vyloženě na vás. Buď ste na mobilech, spíte, nebo dáváte pozor a zapisujete si, je to vaše volba. Na gymnáziu telefony v hodině neexistují (samozřejmě, že někdy ho jen přece někdo vytáhne, ale není tomu tak pořád), lidé na gymnáziu v hodině dávat pozor v hodině prostě musí, jelikož vědí, že z daného učiva dřívě nebo později budou psát test.

A kdybych to měla shrnout? 
Gymnázium je skvělým místem, pokud se dále chcete hlásit např: na práva, stát se doktorem, jednoduše řečeno, těžší povolání, která vyžadují vysokou školu. Je to také dobré místo pro ty, kteří absolutně netuší, čím by chtěly být po škole. Avšak každý budoucí student gymnázia by měl vědět, že ho nemine učení věcí, které například v reálném životě nikdy nevyužije. A samozřejmě, pokud chce mít dobré známky, jednoduše se musí více učit.

Středí škola je především pro studenty, kteří přibližně vědí, co by chtěli v budoucnu dělat. V mém případě je to grafika, fotografie, umělecký směr. Avšak ještě před rokem jsem si ničím nebyla jistá, proto pro mne gymnázium byla dobrá volba. V pololetí mi došlo, že učivo na gymnáziu je každým dnem o něco těžší, navíc s jistotou vím, že matematikář či chemikář ze mě nebude, proto jsem se rozhodla o přestup na zaměřenou střední školu. Střední škola nevyžaduje tak veliké požadavky jako gymnázium, nemusíte se toho tolik učit, vlastně jak jsem již zmínila, je to zcela na vás. Je to dobré místo pro ty, které jsou připraveni do toho vkládat svoji snahu, jelikož učitelé nejsou ti, kdo je do toho bude nutit. Pouze samotný člověk musí chtít sám.

________________

A můj volný čas?

Díky změně školy se mi naskytlo více volného času a já se rozhodla, že ho budu využívat naplno. Začala jsem každý víkend chodit s mamkou či kamarádkami na různé výstavy, do muzeí a galerií. Řekla jsem si, přece bydlím v Praze, musím toho využít! Za poslední měsíc jsem doslova navštívila 5-6 galerií a muzeí a jsem za to neskutečně ráda.

Jedna z výstav na kterou jsme se vydaly s mojí milou kamarádkou Baru (kamarádka, o které jsem psala v článku Amerika !). Jedná se o výstavu obrazů Alfonse Muchy, Slovanská Epopej. Obrazy se mi neskutečně líbí. Vlastně již od mala jsem obdivovala Muchovy obrazy, vždy se mi líbilo, jak dokáže zachytit okolní svět a vthánout člověka do dění obrazu. 
Ještě tentýž den jsme se s Baru vydaly na moderní výstavu Veletržního paláce a musím říct, že to není nic pro mě. Já jednoduše preferuji obrazy plné dění, nad kterými autor strávil i několik let. Chápu, že dnešní moderní doba je taková, že stačí prsknout barevný štětec na plátno a to už je uměním. Nevím, mně se nelíbí, asi jsem k jeho chápání nedospěla.


________

Další z výstav jsem navštívila s mojí mamkou, jednalo se o Afghánistán, zachráněné poklady Buddhismu. Ikdyby se zdálo, že už je Afghánistán spousty let ve válečných konfliktech, i odsud pochází spoustu překrásných historických pozůstatků
 Posvátná soška Buddhy


Zatímco v Evropě sotva objevili papír, v Asii se již malovalo. No není to obdivuhodné?

 _______

Dále jsme s mamkou obdržely od maminé kamarádky, (která hraje na housle v tomto orchestru) lístky na koncert Pietari Inkinena & Barry Douglase v Obecním Domě ve Smetanově Síni. Koncert byl krásný, zazněl i můj oblíbený Beethoven, na kterého nedám dopustit
Strop překrásné Smetanovy síně
Obecní Dům

________________

Začala jsem se více věnovat Józe a spirální stabilizaci. Jógu cvičím už skoro rok a musím říct, že mi neskutečně pomáhá a to jak psychicky tak i fyzicky. Po každé hodině se cítím odpočatá, plná nové energie a má mysl je zároveň o něco více smířená. (O Józe a spirální stabilizaci ještě rozhodně hodlám napsat celý článek, jelikož už se mě spoustu lidí ptalo co, kde a jak cvičím jógu).
Okno s Buddhou, minerály a květinami. Miluju tu atmosféru jógínského centra, kam chodím

________________
  

Začala jsem poznávat nové lidi, poznala jsem tu nejmilejší holčinu a to díky instagramu, mojí milou Elišku. Viděly jsme se poprvé a mně přišlo, jako bychom se znaly věčnost. Jela jsem za ní do Lán, kde jsme byly na meditaci u mongolské lektorky Ghanny. Neskutečně se mi to líbilo. Eliška má i skvělého psa Amy, která je opravdu veselý a energický pes. Ten den jsem si velice užila. V tentýž den jsem šla na maturitní ples mé bývalé školy, kde jsem se potkala s mými nejmilejšími a byla jsem opravdu šťastná. Byl to jeden z těch dnů, na který jentak nezapomenu

 Má milá Eliška a Amy
 Portrét roztomilé Amy
Fotografie pořízená po meditaci, lektorka Ghanna s výborným dortem s "opicí" na počest roku Opice


________________

Začala jsem více číst. Mohu hrdě říct, že za poslední dva roky jsem přečetla hodně knih. Avšak řekla jsem si, že každou volnou chvíli, jakožto třeba denní dlouhé cesty autobusem do školy budu číst. Za tyto tři týdny dojíždění jsem přečetla tři knihy a už jsem načala i čtvrtou. Čtu knihy o 200-300 stranách což plně zvládám. Čtu všude, doma, ve škole, v autobuse a opravdu mě to baví. Knihy střídám, čtu jak v češtině tak i v angličtině. Plánuji si přečíst i ruské autory přímo v ruštině, abych si procvičovala i ruský jazyk. Momentálně mám rozečtenou knihu I am Malala/ Já jsem Malala a opravdu se nestačím divit, že tato dívka byla nejmladší jmenovkyní Nobelovy ceny. I o této knize se určitě zmíním v následujícím článku o knihách.


______

A nakonec jsem se rozhodla psát více na svůj blog. Dříve jsem tolik nepsala, jelikož jsem neměla skoro vůbec čas. Střední škola mi však nabízí více času na seberealizaci a to znamená i více času na psaní!

A to by bylo vše z dnešního Únorového článku, mějte krásný týden
:)

17 komentářů:

Knihy, které mě oslovily | 1

sobota, února 27, 2016 Anna Velát 10 Comments

Jelikož už mám svůj blog nějaký ten den, rozhodla jsem se, že budu psát i o mých oblíbených knihách, filmech, isnpirujících lidech..Tímto článkem bych chtěla začít mými oblíbenými knihami. Knihami, které mě nějakým způsobem oslovily, inspirovaly či zaujaly.

Nemůžu říct, že bych četla nějaký daný knižní žánr, čtu tak nějak "všehochuť", proto by tento článek by mohl zaujmout v podstatě kohokoliv. Tak tedy nebudu to nijak prodlužovat a dám se do psaní.





Deník Anny Frankové
Knížka, respektive deník napsaný dívkou jménem Anna Franková je neuvěřitelně zajímavá kniha, avšak se smutným koncem. Kniha vypráví o německé dívce z židovské rodiny žijící v Holandsku za 2. světové války. Jelikož byli židé pronásledováni, Anna, její rodina a jejich známí se schovávali v tajném domě v Amsterodamu. Anna si po celou dobu pobytu v tajném domě psala své pocity, myšlenky  a každodenní zážitky. Jelikož v domě byla od věku 13ti do 15ti let, zažívala období dospívání, a tak se její nálada měnila každým dnem, což popisovala i ve svém deníku.
Mě osobně nejvíce zaujala část knihy, kdy již v patnácti letech začala dospívat, její zápisky byly čímdál rozumnější a zajímavější. Popisovala svoji lásku k Petrovi, chlapci, který byl v úkrytu a jejich rodinou a známými. Musím přiznat, že na konci knihy mi po tváři stékaly slzy, jelikož Annu, její rodinu i známé odvedli do koncentračních táborů, kde všichni postupně umírali. Jediný kdo přežil byl Anin otec, Otto Frank, který její deník našel a později vydal. 
Tuto knihu bych doporučila každému, koho zajímá období 2. Světové války a pohled mladé dívky na toto období. Mně osobně se kniha/deník opravdu líbil. Ještě několk dní jsem přemýšlela o tom, jaké to asi muselo být žít v utajení. Nevycházet ven, žít ve strachu, co se stane zítra. 

Snídaně u Tiffanyho  

Snídaně u Tiffanyho vypráví o hlavní hrdince jménem Holly, mladé dívce z malého amerického města. Holly již od svého mládí sní žít ve velkoměstě, proto jednou uteče z vesnického života do New Yorku, kde si změní jméno (původně se jmenovala Lullamae) a začíná zcela nový život. Chodí na večírky, seznamuje se s muži, má svůj vysněný byt, svého kocoura, jednoduše si žije svůj splněný sen.

Tuto knihu jsem si přečetla hned poté, co jsem viděla film. Proto jsem si Holly dokázala přesně představit jako Audrey Hepburn, která ji ztvárnila ve filmu. Jelikož jsem tuto knihu četla anglicky, ke konci mi dělalo problém porozumět, o čem přesně autor vypráví. Nešlo ani o cizí slova, než-li o to, že byl příběh rozdělen do několika kapitol, které byly z různého času Holliného života.
Kniha se mi líbila, zaujalo mě, jak autor v tak nepříliš rozsáhlé knize dokázal popsat celý příběh této slečny. Já osobně zfilmované knihy ráda srovnávám a můžu říct, že se mi film možná líbil i o něco více, ale to už je věc názoru. 

Černobílý Svět / The Help 

Na knihu Černobílý Svět jsem opět narazila díky její zfilmované podobě. Černobílý Svět/The Help je velice krásná kniha, vyprávějící o době, kdy rasismus byl zcela na denním pořádku. Děj s odehrává v 20. Století 60. let Americe (Misissippi) . Autorka zde vyjadřuje jak moc se lidé bílého původu stavěli nad černé. Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je Aibileen, hospodyně, která už má ledacos za sebou a slečna Skeeter, bílá dívka, kterou vychovávala její černošská hospodyně. 
Slečna Skeeter se chce stát novinářkou. Hledá nějaké zajímavé téma, o kterém by mohla psát. Pozoruje své okolí a napadne ji, že by chtěla psát o ženách, černošských hospodyních, jak vychovávají bělošské děti, jak se starají o domácnost, a jak se jim za to vše odvděčují bělošské paničky. Chce poukázat na rasovou segregaci, která v té době byla naprosto běžná věc. Snaží se oslovit redaktorku z New Yorku, které poví svůj nápad. Ta jí řekne, že je to zajímavé téma, avšak musí sehnat nejméně 20 hospodyň. Hospodyně se však bály mluvit nahlas, jelikož věděly, jak moc jsou jejich práva omezená. Nakonec slečna Skeeter přemluví Aibileen, aby ji pověděla o jejim životě, o tom všem, co si musela od lidí bělošského původu vytrpět. Slečna Skeeter přemlouvá Aibileen, aby se zeptala ostatních žen, které by se chtěly svěřit. Ty se však bály, ale slečnu Skeeter napadla skvělá věc a to změnit všem ženám a postavám, o kterých vypráví jména. A tak se její kniha dostává do Světa, kdy se okolní svět dozvídá, jaké to je být hospodyní. Co vše si zažívají a jak vidí svět ony, obyčejné hospodyně.
Tuto knihu bych rozhodně doporučila úplně každému. Donutí se člověka zamyslet, přehodnotit své myšlenky a uvědomit si, že jsme přece všichni stejní a stejně důležití lidé. Nezáleží na původu, víře či barvě pleti. Jsme každý jedinečný a každý z nás si přece zaslouží dobré zacházení. 

Alchymista

Alychmista, kniha od známého brazilského autora Paula Coelho. Příběh vypráví o prostém pastýři, který si jde za svým snem. V knize je velice zajímavě popsáno, jak autor vidí pohled na život. Říká, že každý člověk má svůj osobní příběh, avšak málokdo ho dokáže doopravdy prožít. Lidé si volí co nejlehčí možnost, jak jít životem, místo toho, aby kdykoliv riskovali.
Tuto knihu bych rozhodně doporučila lidem, kteří si jdou za svým vlastním snem. Kniha velice přesvědčuje o tom,  že je důležité se nevzdávat. Jít si svoji cestou a nehledě na překážky zůstat pozitvní. Na to, jak je knížka krátká, je opravdu rozsáhlá a plná sdělení čtenáři.

A to by bylo vše z mého "knižního" příspěvku. A co vy? četli jste nějakou z těchto knih? Líbily se vám či ne?


10 komentářů: