27 Okamžiků

neděle, ledna 24, 2016 Anna Velát 11 Comments

V tomto článku bych se s vámi chtěla podělit o fotografie, které jsem pořídila za posledních pět let, tedy za dobu, kterou už fotím. Fotografie jsem vybírala velice dlouho a to hlavně proto, že jsem je odevzdávala do již zmíněné grafické školy, kam jsem se nedostala. Je sice fotografie neoslovily, ale pro mě toho znamenají hodně. Při každé z těchto fotografií se mi vybaví vzpomínka, šťastný okamžik, který byl pořízen právě díky fotografii. To je to hlavní kouzlo fotografie, daná chvíle pomine, ale okamžik zůstane navždy zachycen. 

Prvním tématem bylo: 

Černá a bílá
Má nejmilovanější. Ani šťastná ani smutná. Fotografie plné emocí, v jejich očích se odráží vše co jí trápí, každodenní život, radost i smutek

Fotografie pořízená na farmě ve Francii. Zvíře, které sní o svobodě, útěchu nachází za branami dosud neobjeveného světa

(Pokud jste již četli můj blog, tuto fotografii nejspíš poznáváte). Má milá Naty ve vlnách končícího podzimu

Následující téma:

Kámen
Krkonošské kameny v celé své kráse

Má nevlastní (Finská) sestřenice u kamenitého oceánského pobřeží

Krétské moře a spousty oblázků

Poslední povinné téma:
Rodina

Upřimný úsměv mého bráchy
Další fotografie pořízená u oceánu, má nevlastní sestřenice Lumi. Miluju jak je tato fotografie plná slunečního světla a Lumi je naprosto ve svém světě

Má "křestní" sestřenice Maruška a vesnické slavnosti u Berouna

Další téma bylo na volné téma a já se rozhodla pro ty nejzajímavější z mého úhlu pohledu.

 Malá Strana, neobvykle prázdná ulice a překrásně dopadající sluneční světlo

 Staroměstské náměstí a spousty  barevných bublin

 Pražský hrad vyfocený z Karlova mostu se zámky, které byly do týdne sundány

Má milá Shazi a  již opadané listí. Z úžasného výletu do Ohrobce

 Pochmůrý den na Náplavce a krmení nenasytných racků

 Praha. Bez jakýchkoliv úprav. Taková jaká je, obyčejná, zamlžená smogem, ale přesto krásná

Na této fotografii se toho děje tolik. Pán na kole jedoucí vedle tramvaje, řidič tramvaje kontrolující co se děje kolem něj a nakonec v pozadí, Újezd

Jedna z mých nejoblíbenějších fotografií, které jsem kdy pořídila. Dva smutní psi ve Švédsku čekající na své páníčky. Už jejich samotný pohled prosí, abyste jim pomohli

Slunečný podzimní den a má usměvavá Vali

Začínající jaro v Dánsku, fotografie plná tepla

 Podzimní atmosféra ve Stromovce s milou Naty

Kesha, přísný pohled před sebe a padající stín

 Jarní paprsky dopadající na Petřínské květiny

 Zapadající slunce ve Francii

 Odpolední paprsky nad jezerem

Zapadající slunce na hřejivé Krétě

 Květiny

 Moře, fotografie plná neustálého "vlnění"

A to by bylo vše z mých 27 okamžiků. Žádná z těchto fotografií není upravená. Každá z těchto fotografií pro mě něco znamená, nezapomenutelný okamžik, hřejivou vzpomínku..

Jaká je vaše nejoblíbenější?






11 komentářů:

Pár slov

neděle, ledna 24, 2016 Anna Velát 2 Comments


Tak kde začít? Leden. Leden pro mě začal jako každý rok týdny starostí. Byly to pro mě týdny stresů z polololetních testů, neprospané noci, nervozita. Vždy si přeju, aby to už bylo všechno za mnou..

Hned v prvním týdnu pololetních testů jsem dělala zkoušky na střední školu grafickou, na fotografický obor. Jak už jistě víte z mých předchozích článků, do této školy jsem se opravdu chtěla dostat. A tak nastal 11. leden, den D. Nervózně jsem přišla v 7:30 do grafické školy, kde nám dali rozpis celého dne. Za úkol bylo fotit, kreslit, předvést svůj talent. Ze svých výsledků jsem měla dobrý pocit, opravdu. Opak byl ale pravdou, nedostala jsem se. Zřejmě tato škola ve mně talent neuviděla. Ale víte co je fajn? Šla jsem do toho s vyrovnaným přístupem, nic jsem od toho neočekávala. Možná proto jsem to přijmula tak snadno. To, že mi pár lidí řeklo, že na to nemám mě přece neodradí toho, abych přestala? Naopak! Dalo mi to jakési odhodlání, jít si za svými sny, pokračovat v tom, co mě doopravdy baví.

 Jedna z mých kreseb, které jsem podávala na grafickou školu

Tentýž týden jsem se rozhodla, že zkusím jinou střední školu, též s uměleckým zaměřením, ale v oboru mediální grafiky. Světe div se, na tuto školu mě přijali. Nechávám svému životu volný průběh. Věřím, že tak se to stát mělo a stalo se. Věřím, že vše se děje z nějakého důvodu. Tato škola je zaměřená především na práci s programy jako je photoshop, naučím se pracovat s fotografiemi, grafikou. Konečně se naplno začnu věnovat něčemu co mě baví.

Je to docela bláznivé, za posledních pět let to pro mě už bude 3. škola, kterou změním. Asi si říkáte proč nezůstanu na jediné škole, proč si vše tak komplikuji, nebo proč jsem jednoduše nezůstala na základní škole a pak se nerozhodla odejít na střední? 
Upřímně? Kdybych se mohla vrátit v čase, nic bych nezměnila. Jelikož všechny tyto školy, všichni tito lidé, které jsem za ty roky poznala, tvoří mě, toho člověka, kterým jsem dnes.

S mojí aktuální třídou už jsem přes dva a půl roku. První dva roky byly jako horská dráha, chvíli všechno bylo v pohodě, ale pak tu byla období, kdy to bylo naprosto k nevydržení. Denně jsem opočítávala minuty do konce hodiny, chtěla jsem co nejrychleji pryč. Poté, co skončilo léto 2015 se najednou vše změnilo. Naše třída se zmenšila, odešlo 8 lidí a nás zbylo 16. Musím říct, že zmenšení naší třídě neskutečně prospělo. Já jsem vždy zastánce názoru, čím méně lidí, tím "lehčí" je na něčem se shodnout. A tak jsem v září nastoupila do školy a sedla si s Honzou,  s mým nejlepším kamarádem a spolusedícím v jednom. Opravdu bych každému přála kamaráda jako je on, za celý tento půlrok jsem měla šanci ho poznat mnohem blíž a nestačím se divit, jak moc jsme si oba podobní.  Nepamatuju si den, kdy bych se alespoň jednou nezasmála a za to mu patří jedno velké díky. Občas mě sice udivoval jak moc dokáže být padlý na hlavu, ale myslím, že to i já, hehe.


Následující týden pro mě bude poslední, poslední týden s mojí třídou. Jsem z toho smutná, ale tak, život jde dál a lidé s nimi. S lidmi které mám ráda se přece mohu vídat i bez školy. 
A Abych taky něco řekla k mé škole, není špatná, vůbec ne. Hlavně když chcete žít či studovat v Německu, v tom případě je ideální. Já však žít v Německu neplánuji a zabývat se předměty, které nikdy nevyužiju jsou pro mě doslova ztráta času. Myslím si, že pro mě již zaměřená škola bude mít mnohem větší smysl než gymnázium. A proto říkám, je na čase jít dál, pohnout se z místa. Čeká mě další životní kapitola

2 komentářů: