Volná chvilka vyprávění

sobota, dubna 18, 2015 Anna Velát 2 Comments

Konečně mám opět volnou chvilku, poslouchám DJ Kygo, usrkávám jasmínový čaj a můžu začít psát.
V dnešním příspěvku bych chtěla "zavzpomínat" na můj jednodenní březnový výlet do Ohrobce Prahy Západ, do lesů.

.

Jelikož Já a moje nejlepší kamarádka Shazi máme celou Prahu obešlou a často nemáme kam jít, rozhodla jsem se, že si uděláme sobotní výlet do mého starého bydliště, a to do obce Ohrobec, v Praze Západ.
Naplánovala jsem nám trasu z Anděla, odkud jsme už dopoledne vyjely tramvají na I.P. Pavlovu, a pak sedly na metro a jely na Kačerov, jelikož to je od nás nejbližší zastávka odkud jede autobus č. 333. Autobus nám ujel před očima, ikdyž jsme tam byly včas (mimochodem ten autobus jezdí jednou za hodinu, a buď přijíždí pozdě nebo brzy, heh).
Ale co, aspoň jsme si zajely do vedlejších Arkád na oběd, a hned poté jsme se vydali do Ohrobce.
Už po cestě tam se ve mně začala probouzet nostalgie, natěšení ale i trochu smutek.

Když jsme konečně dorazily, šly jsme se nejdříve podívat k mému starému domu (kde je doteď velkým písmem napsaná cedulka "Stěpaněnkovi" a to mě v tu chvíli rozbrečelo, ale už za chvíli jsem byla opět šťastná, protože jsem si řekla, že jsem tam prožila tolik krásných chvil a celé dětství a teď to tam může prožít jiná rodina). Poté jsem se rozloučila se svým domem, a vydaly jsme se do toho nejhezčího, nejmilovanějšího, Ohrobeckého lesa.

Jakmile jsem vstoupila do lesa, probudil se ve mě strašlivý pocit štěstí. Ihned se mi vybavilo jak jsem denodenně projížděla všechny možné pěšinky na kole, jak jsem každé léto sbírala lesní jahody a lesní plody. To jak jsme na podzim vzali s rodiči košíky a šli na houby, to jak jsem objížděla celou obec až do Károva, starého Ohrobce a všechny oblasti okolo, to jak jsem se radovala z každého prožitého dne tady. Já sem v podstatě žila venku. Rodiče mě často volali abych už šla domů, ale mě se často vůbec nechtělo.
Jakmile jsem byla doma buť jsem utíkala na zahradu nebo do bazénu, který jsem také tak strašně milovala. Byl to vlastně takový můj rituál, ráno vstát, jít do lesa, vrátit se domů na jídlo, odejít opět ven, a večer koupání v bazénu, a v noci jsem si často vytáhla deku a polštář, sedla si na balkón, a pozorovala to neuvěřitelné nebe pokryté hvězdami.
V Ohrobci je neuvěřitelně čisté ovzduší, takže hvězdy tam byly vidět opravdu každou noc a já si říkala, "páni jak je tenhle vesmír veliký! A kolik všeho je kolem nás!".
.

Ohrobec pro mě vlastně vždy zůstane tím pravým domovem. Prožila jsem tam 11 let a nikdy na ty prožité roky nezapomenu. To jak jsem tady byla šťastná vlastně nejde ani sepsat slovy. Tu radost z každodenního života, to že máte milující rodinu, dům, skvělé sousedy a hlavně ta příroda.

.

Když jsme se před 5 lety přestěhovali do Prahy, říkala jsem si "super centrum, teď budeme mít blízko všechny obchodní centra, Prahu jako takovou apod.."
Ale opak byl pravdou. Po roce stráveném v Praze jsem svých slov začala litovat, jelikož jsem zjistila, že život v Praze se naprosto liší od života za Prahou.
Největší rozdíl pro mě byl, že jsem nastoupila na gympl, vše začalo být těžší, rodiče se mi rozvedli,  zjistila jsem, že lidé v Praze vůbec nejsou tak milí jako byli ti za Prahou.
Zjistila jsem, že jsem žila v jakési vlastní bublině představivosti. Za Prahou jsem nepoznala lidi jako jsou tady v Praze. Za Prahou byli všichni přívětiví, milí, neměli nic ani proti tomu, že jsou moji rodiče z ciziny.
Po letech strávených života v Praze mi začalo docházet, že tady já žít vlastně vůbec nechci. Já jsem sice ten typ člověka co si najde společnou řeč v podstatě s každým, ale mám často pocit, že mentalita lidí tady a mě je velmi odlišná. Nechci tím pražáky házet do jednoho pytle, to ne, ale většinou denně potkávám naštvané arogantní obličeje co se na vás ani nepodívají.

.

Ach ano a opět jsem odeběhla od tématu.
Se Shazi jsme se tedy prošly celým Ohrobeckým lesem, což bylo skvělé. To křupání listí pod nohami, šumění větví a zpívaní ptáčku, to miluju, co bych dala za to, mít takový les v Praze.
Když jsme se Shazi došly k údolí kde cestu křížil potok, má šikovná kamarádka do něj spadla a z toho nemohlo vzniknout nic jiného než veliký záchvat smíchu nás obou.
Musím říct, že to byl jeden z nejlepších dnů za poslední dobu.
.

Na závěr vám chci říct, važte si všeho co máte, protože může přijít den kdy o to všechno příjdete.

.


A zde je pár fotografií z našeho výletu Ohrobeckým lesem



























2 komentářů:

Jak začít

pondělí, dubna 06, 2015 Anna Velát 2 Comments

Dlouho přemýšlím, jak tento blog uvést ..


Úvody nikdy nebyly mojí silnou stránkou. 
Na mém blogu bych chtěla především psát o svých myšlenkách, názorech, o svém životě, zážitcích.

Pár slov o mě.
Jmenuji se Anna, je mi 16 let a má přezdívka z minulé školy byla jahůdka, proto se všude jmenuji AnnStrawberrry, ach ano a proč cranberrryann? A proč ne? Brusinky jsou dobré, asi proto, já vlastně nevím proč, ale tak nějak mi to už zůstalo. 
Pocházím z Ruska, ale narodila jsem se a žiju v Praze, avšak za svůj domov Prahu nepovažuji, ale ani Rusko, svůj domov jsem našla u oceánu, jen ještě nevím kde.
Jsem člověk, který si vždy snaží zachovat klid a pozitivitu za každé situace, ve všem se snažím nacházet i to dobré, můj život je díky tomu o to snažší.
Jsem velice kreativní osobnost, často něco kreslím, píšu, zpívám a především fotím, pořád, skoro denně, je to mé hobby a můj únik z reality. V životě bych se nejspíše chtěla věnovat psychologii, ale pro fotografii budu mít také vždy místo ve svém životě.. No a dál?

To by zatím bylo asi vše, jako úvod k mému blogu

2 komentářů: