Jak jsem našla samu sebe

Leden, 2017.
Stále hledám samu sebe. Za život jsem vyzkoušela tolik zájmů a koníčků. Nejdříve jsem prahla hlavně po umění, chtěla jsem být malířka. Z malířky se stala fotografka až nakonec jsem se dostala k lidem. Došlo mi, že mne mnohem více zajímají samotní lidé, o se skrývají za obrazem či čočkou mého fotoaparátu. Že s nimi mnohem raději mluvím, než-li zachycuji pouhý okamžik, ikdyž i to doteď zůstává mým koníčkem.
Ale řekla jsem si. Fotit mohu pro radost, pro zábavu. Co můžu dělat, aby mi to přínášelo radost a zároveň bych mohla předat něco ostatním lidem?
Asi jako prvním impulzem byla návštěva filozofické fakulty, konkrétně katedry sociální práce a poté psychologie. Jako studentka třetího ročníku na gymnáziu už jsem začala přemýšlet, jakým směrem se tedy chci vydat dál. V prvním ročníku jsem přestoupila na školu zaměřenou na grafiku, kde jsem však pochopila, že mne to sice baví, ale ne natolik, že bych tomu chtěla věnovat veškerý svůj čas a energii. Byla to asi i shoda náhod, že mne tamnější kolektiv vyhnal svojí poněkud nepřívětivou povahou zpátky na gympl. Ten rok mi toho však dal mnoho. A to se týkalo přehodnocení vlastních myšlenek a pohledu na svět. Zjistila jsem, že je jistá věc, co mi vždycky šla a tou je naslouchat a následně poradit, říct svůj vlastní názor na danou záležitost.
Miluju si povídat s přáteli a rodinou, protože kdo ne? Zjistila jsem však, že mě velice lákají příběhy i  jiných lidí, třeba náhodných kolemjdoucích. Kdykoliv jedu v MHD přemýšlím, zda-li je žena naproti s knihou v ruce šťastná, co zrovna prožívá. O čem dumá pán sedící opodál pozorující Pražský hrad. Proč pláče to dítě v kočárku, které se matka snaží ze všech sil uklidnit.. Jsou to lidé a jejich osudy, životní příběhy, co mne tak zajímají.
A kam že se to snažím tímto prazvláštním článkem plným všemožných myšlenek dostat? Nejspíše zpátky k tématu. To mě občas štve. Mám toho na mysli tolik, že bych čtenáři nejraději řekla vše hned úplně najednou.

Po mé tehdejší návštěvě fakulty jsem dostala jakýsi nápad. Na přednáškách mně a spousty dalším uchazečům bylo řečeno, že se u přijímacího řízení, přesněji u pohovoru, hledí na praxi v daném oboru. To bylo jedním z faktorů, co mě přivedly k tématu, kterému se chci v následujících řádcích věnovat. Tím tématem je dobrovolnictví.
Na gymnáziu, které navštěvuji, jsem se několikrát zúčasťnovala dobrovolnických akcí jakožto vybírání pro světlušku, rozdávání žlutých květin v boji proti rakovině..velice mě bavilo oslovovat cizí lidi a vysvětlovat, na co daný příspěvek jde. Že je to všechno pro dobrou věc. Že právě oni mohou někomu pomoci. Mimo to jsem však s dobrovolnictvím zkušenost neměla. Řekla jsem si však, je na čase to změnit! Zmínila jsem se mamce o mé iniciativě v oblasti pomáhání a dobrovolnictví s čímž mi hned navrhla, ať zkusím pomáhat v domově důchodců. Přesněji v Domově Sue Ryder na Praze 4. (Má mamka se minulý rok vyučila na masérku a tak v domově byla jako dobrovolná masérka seniorů, kde dělala radost dámám i pánům a zároveň si odnášela praxi).
A tak jsem neváhala a další den, tuším někdy začátkem nového roku jsem do Domova zavolala. Koordinátorka dobrovolníku mě vyslechla a já přišla na jakýsi uvítací pohovor. O pár týdnů na to jsem přišla na první lekci, nebo li "poset", přednášku? Říkejme tomu jakkoliv. Bylo to zrovna v období pololetek a ve všední den, proto jsem přišla po dvou hodinách, co všechno započalo. Přednáška končila kolem večera a tak myslím, že jsem o mnoho nepříšla.
Skloubit školu a vlastní zájmy bývá někdy obtížné, ale já to přesto zvládla.

Po přednášce, několika pohovorech a domluvách jsem byla pozvána na psychotesty. Ty dopadly velice dobře. A tak jsem se stala dobrovolnicí Domova Sue Ryder. Oficiálně v dubnu jsem začala chodit pravidelně každý pátek na literární odpoledne, kde předčítá českou literaturu sám pan ředitel domova. Mým úkolem bylo roznášet vodu a kafe. Zprvu jsem byla trochu nervózní, jen přece to bylo poprvé, co jsem se ocitla mezi tolika staršími lidmi. Mluvila jsem často tišeji než jsem měla a styděla jsem se. Během pár týdnů jsem však tento vnitřní strach z "neznáma" překonala a začala se usmívat, povídat si se seniory. Dobrovolnictví mě začalo velice bavit a stalo se neodlučitelnou částí mě samotné.

____

Jakožto nejzásadnější zkouškou a zároveň zážitek byl výlet se seniory do pražské ZOO. Byl konec školního roku a já měla těsně před uzavřením známek. Neustále jsem chvátala a nevěděla, co dělat dřív. Tu však byl onen den, výlet. Řekla jsem si, dnes na školu nepomyslím. Užiju si tento výjimečný den naplno. Opět jsem pociťovala menší obavy. Co když bude daný klient/ka moc těžký a já nebudu moct vyjet do kopce s vozíčky? (Díky přednáškám z domova jsem věděla, jak manipulovat s vozíčkem, sama osobně jsem si jej dokonce vyzkoušela, avšak nikdy jsem nevezla seniora). 
Při čekání na autobus z domova jsem se však uklidnila a řekla si, jen přece na to nejsem sama, jsou tu i další dobrovolníci, to zvládnu.

Výlet do Zoo byl jeden z nejkrásnějších a nejzajímavějších zážitků v životě. Byla mi přidělena již od pohledu velice milá paní, (říkejme ji paní M.), co má bílé kudrnaté vlasy jako ovečka. Byla mi sympatická již od začátku. Ihned, co vyjela s vozíčkem z autobusu, ujala jsem se jí a společně jsme vyrazily napříč zoologickou zahradou. Ani jednou řeč nestála. Paní M. mi vyprávěla o zvířatech, o svých zájmech, o rodině a vnucích, o životě, o manželovi. Mluvily jsme doslova o všem. Já mluvila o svém příběhu a ona naslouchala. Pak vyprávěla ona a já hltala každičké její slovo, co řekla. 
Paní M. pro mě byla jedno velké překvapení. Už jen to, že perfektně vidí, slyší, přemýšlí a pamatuje si. Ze začátku jsem si myslela, že ji je nanejvýš 80. Když mi řekla, že jí je 97, nemohla jsem uvěřit svým očím ani sluchu. Velice ji obdivuji a je skvělé, že se i starší člověk dokáže udržet vitální a v tak pozitivní náladě.

V zoo se odehrála chvíle, jenž byla nepopsatelná. Společně jsme koukaly na slony a v ten okamžik za námi přistoupila malá modrooká dívenka, co paní M. podala ruku. Jentak, beze slova. Bylo to naprosto kouzelné. Obě jsme byly naprosto dojaté.. Jakoby v takových chvílích snad slova ani nebyly potřeba.
Ze zoo jsme s paní M. odcházely jako přítelkyně, kamarádky, co společně sdílely zážitky. 
Byl to opravdu úžasný den, na který s radostí vzpomínám. Vlastně si myslím, že i díky tomuto dni se mi podařilo úspěšně napsat dalších několik testů ve škole. Odnesla jsem si tolik dobré nálady, že jsem doslova zářila.
___
A jak je tomu teď? 
V létě, kdy mám o tolik více volného času, chodím do domova o to častěji.

Chodím na výtvarku, ale i na zpěv a již zmíněné literární odpoledne. Jsou to různé aktivity a každá z nich má něco do sebe. Všechny mě baví a vždy poznám o něco jiné tváře z domova. Nejblíže jsem však stále paní M. Vlastně už se vídáme jako staré přítelkyně, co se potkávají a rozjímají nad životem. O to víc je úžasný, že nás dělí 80 let. Jak ráda říkám, porozumění nezná věk.
S koordinátorkou jsem se dohodla, že budu i osobní dobrovolnice, což mě neskutečně potěšilo a je to pro mě čest, trávit čas s nejstarší členkou domova, paní M.
-

Na závěr bych snad jen dodala, pokud hledáte i vy sami sebe, nebojte se zkoušet nové věci, pozávat nové tváře. Jděte do toho. Není čeho riskovat. A život, ten jde neustále kupředu. A já jsem tak moc ráda, že jsem se tehdy odhodlala do domova jít a začít pomáhat. 

Dobrovolnictví se stalo součástí mého já, mého života. Mé cesty.
Já a má milá paní M.




O lásce.

Sním..?
Probouzím se a v tom si uvědomím, že vedle mě leží člověk, kterého miluju a on miluje mě. Vstanu a promnu si oči. Ne, nezdá se mi to, není to pouhý sen. Tohle je realita.

Vracím se ke psaní. A nebudu zbytečně "okecávat", proč už jsem vlastně přestala cokoliv psát. Tím důvodem je čas. Čas, který teď více trávím s oným člověkem, s mým milým. Ona zamilovanost sama o sobě je zvláštní, ale přesto tak nádherná věc. Je to jakoby se svět stal o něco krásnějším a vy o tolik šťastnější. Již skoro půlroku mám po boku člověka, co mi změnil život k lepšímu a já jsem mu za to velice vděčná. 

Právě teď mi hraje Debussy - Suite Bergamasque, L 75: III. Clair de Lune a najednou se zdá všechno tak, jak má být. Můj život nabral směr, jenž jsem si vždy přála. Mám milující rodinu, přítele, blízké, střechu nad hlavou. Samozřejmě jsou tu ty chvíle, okmažiky, kdy ani mně není do smíchu. Avšak chvíle uvědomění si jsou mnohem silnější. Radost převažuje nad smutkem. Život je jako jing a jang.
V dobrém se skrývá zlo a ve zlém se skrývá kapka dobra, stačí se pozorně dívat.

Vlastně ani nevím, co se dnes vám, jako čtenářům snažím sdělit. Asi jakýsi můj vlastní změť myšlenek co mám v hlavě. Mohu snad jen říct, že ani já nerozumím tomu, co se odehrává v mé hlavě,   proto nemohu čekat, že tomu porozumí i někdo jiný. Ale v tom je psaní strašně fajn. Můžete ze sebe vypsat veškeré myšlenky, někdo se v tom najde a někdo zase ne. 

___

Za poslední půlrok jsem se měnila, rostla, dospívala. A i teď se měním, každým dnem a každou další započatou minutou. Čas jde dál a život se nezastavuje. 
Je to krásný pocit vědět, že tam venku je někdo, kdo vás z celého srdce miluje a vy se s ním o lásku dělíte. 

Jsem ráda, že jsem si počkala na oného člověka a nehrnula se hned "prvnímu pocestnému" hned do náruče. Byly chvíle osamění a to dost často. Stále mi něco scházelo. Byla to něha, lidské teplo, starost ze strany toho druhého. Za tu dobu, co jsem s milým, tedy s Davidem se jako kdyby naplnily ty prázdné částečky mě samotné. Odešel smutek a prázdnota. Mé srdce poprvé okusilo, co je to ta láska, jak o ni každý básní a píše. Podlehla jsem ji a nechala se unášet. Doteď se občas zasním a říkám si, Bože, díky za to všechno! Je mi tak hezky.


Láska vás pohltí, láska vás změní. Mám pocit, jako kdybych začala být o to více vřelejší, otevřenější a také o to méně soudím lidi. Hodně jsme se od sebe s Davidem vzájemně naučili. Já jeho sebelásce, on mě vřelosti.
___

Společně vaříme. Povídáme si, smějeme se, mlčíme spolu a občas jentak tančíme po obýváku. Jelikož jsme spolu začali bydlet, učíme se od sebe každý den. Co jak který má ve zvyku dělat, jak soužít, souznít společně. Být.
___

Není krásnějšího pocitu než milovat a cítit se milován, sdílet lásku so oným člověkem. A věřím, že každý z nás jednou potká toho pravého. Jeho lásku. 

Štěstí



Jak jsme se vydaly do Berlína


Duben. S mamkou opět přemýšlíme, kam vyrazit, poznat nové město. V Berlíně jsem sice již jednou byla, ale na tak krátkou dobu, že jsem si skoro nic nezapamatovala. A tak balíme věci a vyrážíme napříč našemu malému dobrodružství. V Berlíně jsme během několika hodin a vyrážíme na procházky tímto rozmanitým městem. Míjíme Gerdanmenmarkt a budovu Říšského sněmu. Poznáváme malebné čvrti jako Nikolaikirchplatz, kterých je v Berlíně, kvůli jeho válečné minulosti, jen velmi málo. Díváme se na místní lidi, historické památky a obchůdky. Vžíváme se do Berlínského života
Gerdanmenmarkt


Říšský sněm

Nikolaikirchplatz








Jedna z nejstarších hospod v Evropě, Zur Letzten Instanz


Má nejmilejší

Roztomilé berlínské obchůdky







Kouzelné dvory, které mě tak moc bavilo objevovat

_____

Další den jsme se s mamkou společně domluvily, že navštívíme překrásné město nedaleko Berlína a to Potsdam. Již na první pohled jsem byla unešena Holandskou čvrtí - Holländisches Viertel. K vidění je zde nespočet malebných skandinávských domů postavených z červených cihel. Potsdam jsem si zamilovala na první pohled. 





Místní překrásná keramika
















Květinové trhy




















_____


A náš třetí, tedy poslední den jsme opět vyrazily na procházky skrz Berlínem. Od známé Brandenburgen Tor až přes Topografii teroru věnovanou obětem druhé světové války. Byl slunečný den a tak náš poslední den byl skvělým završením našeho malého výletu.






Maminka



Braniborská brána

Topografie Teroru obětem 2. Světové Války

_____
Pár dojmů o Berlíně: 
Myslím si, že je to velmi různorodé město. V jedné čvrti má člověk pocit, že je to naprosto moderní velkoměsto a pak v té další si říká, kolik historie se zde, navzdory všemu, uchovalo.
Hned na první pohled jsem pociťovala velké množství lidí. Od přistěhovalců až po místní, kteří se spěchem šli každý svou cestou. Myslím si, že se tu člověk nikdy nenudí, je tu nespočet muzeí, akcí a výstav. Stále se něco děje. Avšak po pár dnech nemohu posoudit, jaký asi musí být život v tak velké městě. Jedno je ale jasné, určitě to nebude levné, (ale kde je, že?).

V Berlíně se mi velice líbil výběr jídla. I za slušnou cenu se dokáže najíst doslova v jakékoliv části města, ať už je vegetarián či člověk, co si na maso naopak rád zajde.
Metro mi třeba naopak nabudilo pocit chaosu. Nijak neoznačené linky, každá pouze s malou tabulkou na nástupišti, z které člověk musel vykoumat, kam že se to chce dostat. Velice nepraktické.
Líbilo se mi, jak zde každý dokáže přijít na to své, ač už architektura, strava nebo činnost.

Berlín je město, kam by se uritě měl každý jednou podívat.